Případ pořezané Kvitové (II.díl) : Pes vyčuchal pachatele z mikiny, kterou neměla na sobě. Kde je pachová stopa tam to smrdí. Ušili to na něj, aby to měli z krku? Kdo přijde na řadu příště?
Odsouzený Radim Žondra dostal před pár dny písemný rozsudek, podle kterého si má odsedět osm let. V rozsudku je podrobně vysvětleno, proč. Případ však vykazuje tolik zásadních pochybností, že je mu třeba v zájmu důvěry v nezávislost české policie a soudů věnovat bedlivou pozornost.
Množí se rozsudky, které budí u veřejnosti dojem, že policie pod mediálním tlakem „dodala důkazy“ na nevinného – a soudy pak “držely basu”. Z poslední doby jde o kauzy Nečesaný, Šnajdr, Kramný, Balhar a nyní i případ Žondra v kauze pořezané tenistky Petry Kvitové.
Kdo věří v nezávislost českých soudů a policie, nemusí číst dál. Ostatní čeká velmi znepokojivé čtení.
Výpověď tenistky obsahuje řadu sporných momentů, nesouhlasí popis pachatele, jsou zde znaky vysoce iracionálního jednání jak postižené, tak podle její výpovědi i v chování pachatele.
Informovali jsme o tom v I. díle analýzy rozsudku zde:
V tomto díle se budeme věnovat pachovým stopám, které sehráli roli jediného podpůrného důkazu.
Vzhledem tomu že si Kvitová podobu pachatele nepamatovala a “poznala” ho zázračně až po dvou letech a po výměně policejního týmu, jsou vlastně “prachovky” důkaz jediný.
Proti této formě dokazování dlouhodobě bojuje spolek Šalamoun.
Pachová stopa? Tady to smrdí
V případě pořezané tenistky Petry Kvitové sehrál zásadní roli důkaz pachovou stopou. Jinak (kromě výpovědi tenistky, budící velké rozpaky) neměli na Žondru nic. Žádný svědek, žádné otisky, žádné záznamy kamer, nenašla se zbraň, svědci tvrdili, že byl v době činu jinde atd.
Při analýze rozsudku soudkyně Dagmar Bordovské lze nabýt mrazivého dojmu, že když policie tápe a je pod silným mediálním tlakem, vytipuje si pachatele, a ušije mu na míru mimo jiné důkaz pachovou stopou.
Případ uzavřen, všichni jsou spokojeni, až na jednu drobnost: Vysoká míra pochybností, že byl odsouzen pravý pachatel.
Případy z poslední doby, které budí tento dojem, jsou: kauzy Nečesaný, Šnajdr, Balhar, Kramný a nyní i případ Radima Žondry v kauze napadení tenistky Petry Kvitové. Mnoha těmito kauzami přitom procházejí na straně státního aparátu stejné subjekty, jejichž přesnou identifikaci necháváme z bezpečnostních důvodů nejmenovanou.
Bez pachové stopy by byl rozsudek opřen výhradně o přesvědčení soudu, že Kvitová mluví pravdu. Co když ale bylo všechno jinak? Nebo co když říkala pravdu a pachatelem byl někdo jiný?
Obecně však podle nových vědeckých zkoumání platí, že důkaz pachovou stopou má tak vysoké riziko omylu, že by bylo vhodné nepoužívat ho vůbec (ústavní posudek expertů České zemědělské univerzity).
O riziku důkazu pomocích pachových stop obecně ZDE
Kauze Kvitová: 5 slabin verze pachových stop
V případě Petry Kvitové mají důkazy pachovou stopou tyto základní slabiny:
- Byly nalezeny na mikině, kterou Kvitová v době přepadení neměla na sobě
- Důkaz byl proveden až dva roky po činu
- Lokalizace pachové stopy (na krku) není možná
- Z výpovědi Kvitové nevyplývá, že by se jí pachatel dotkl
- Chybovost pachových stop je tak vysoká, že je ústavně znalecký posudek nedoporučuje používat
Ad 1) Mikina, kterou neměla na sobě
Při usvědčení Žondry hrálo hlavní roli dva kusy oblečení: Triko, které měla tenistka v době údajného útoku na sobě, a mikina s nápisem Niké, kterou však na sobě neměla. Oba kusy oblečení byly v den napadení odňaty vyšetřovateli tenistce Petře Kvitové v nemocnici a vloženy do dvou plechovek. Zde setrvaly dva roky.
Petra Kvitová v nemocnici sestavila s policisty podobu pachatele a bylo jí předloženo několik desítek fotografií, mezi nimi i snímek budoucího odsouzeného Žondry. Jednoznačně neoznačila nikoho jako útočníka, u dvou snímků jiných osob uvedla jistou podobu.
Ad 2) Dva roky v plechovce
Po dvou letech, kdy policie případ odložila a vyšetřování se chopil jiný tým (Tempus), došlo k zázračnému obratu. Petra se po sérii konfrontací se snímkem Žondry nakonec rozhodla, že to byl určitě on – ač předtím opakovaně zdůrazňovala, že si pamatuje jen oči. To působí dojmem, že si podobu pachatele zkrátka nepamatovala – proto by důkaz rekognicí neměl být vůbec uznán jako věrohodný.
Tehdy se vrací na scénu pachové konzervy a policejní pes. Při tzv. pachové rekognici vyčuchal jak u trika, tak u mikiny pachovou stopu Radima Žondry.
Má to menší problém: Petra v době napadení neměla mikinu na sobě. Vzala si jí až při cestě do nemocnice, aby jí nebyla zima (událost se odehrála 20. prosince). Navíc z její výpovědi nevyplývá, že se jí pachatel byť jedinkrát dotkl. Byla v kontaktu pouze se střenkou nože.
S tímto problémem se policie (a následně soud) vypořádala následovně: Pachová stopa byla nalezena na triku i u mikiny v oblasti krku, přeskočila tedy z trika, které měla v době pořezání na sobě, na mikinu, kterou si oblékla přes triko. Absence kontaktu nebyla řešena vůbec.
„Takový důkaz považujeme za zcela vyloučený,“ říká Václav Peričevič ze spolku Šalamoun, který se případem dlouhodobě zabývá.
Ad 3) Jak pes označil přesné místo na mikině?
Z rozsudku vyplývá, že policejní pes označil oblast krku u obou kusů oblečení jako místo pachové stopy. Jak? Jako že u rukávů mlčel, u zipu mlčel, ale u krku zaštěkal? Tuto podivnou okolnost policie nijak nevysvětlila, ani nepopsala. Přesnou lokalizaci považují odborníci za krajně nepravděpodobnou, takřka nemožnou.
Působí to dojmem, že se policie chtěla dodatečně vypořádat s problémem stopy na mikině, kterou tenistka v době útoku neměla na sobě, a tak přišla s verzí lokalizace.
Ad 4) Pachatel se napadené nedotkl
Kvitová ve své výpovědi uvedené v rozsudku nezmínila, že by se jí pachatel dotkl. Vypověděla pouze, že odstrčila nůž. Nepamatovala si ani, zda měl údajný útočník rukavice. Uvedla, že po odstrčení nože (chytila ho za střenku) upadla na zem, ale nezmínila se o nějakém zápase, při kterém by došlo ke kontaktu.
Jak tedy mohlo dojít k přenosu pachu (bývají to drobné částečky kůže) z údajného útočníka na napadenou?
S tím se soud (a policie) vypořádal tak, že se tomuto rozporu nevěnoval žádnou pozornost.
Ad 5) Vysoké riziko omylu
Metoda pachových stop je dlouhodobě terčem ostré kritiky – především ze strany spolku Šalamoun, který často pomáhá v případech, kdy policie používá jako důkazu metodou pachových stop.
Česká zemědělská univerzita provedla testy policejních psů s výsledkem, že důkaz pomocí pachových stop nedoporučuje. Pravděpodobnost, že se pes „trefí“ je přibližně 50 na 50. Nic proti pejskům, ale jejich „postřehů“ musí být použito jen v případech, kdy jsou ostatní důkazy pevné. A to případ Petry Kvitové není.
Ke zneužití metody pachových stop došlo například ve známém případě Michala Šnajdra, který byl za údajný únos odsouzen na deset let. K činu se pak přiznal někdo jiný, Šnajdr si ale odseděl dva roky.
Pachové stopy byly jako důkaz také použity v případě Nečesaný. Odseděl si několik měsíců, nedávno byl uznán za nevinného.
Na základě důkazu pomocí metody pachových stop sedí v českých věznicích asi 80 vězňů.
Pachové stopy byly použity také v případě Balhar, který sedí za údajnou vraždu pošťačky. Jinak na něj neměli nic, kromě zmatené výpovědi místního narkomana.
Pachovka, nebo trik?
Může to působit dojmem, že když policie tápe a je pod mediálním tlakem (jako v případě Kvitová, Nečesaný, Šnajdr, nebo Balhar), vytipuje si pachatele, a ušije mu na míru důkaz pachovou stopou.
Toto mrazivé tvrzení by znamenalo, že policejní vyšetřovatelé pod mediálním tlakem posílají (pomocí soudu) za mříže nevinné, aby měli případ vyřešen. Tomu se zdráháme uvěřit, ale tímto dojmem to bohužel působí.
V příštím díle o kauze pořezání Petry Kvitové se budeme věnovat záhadě, proč odsouzeného Radima Žondru nezachytila žádná z mnoha kamer z okolí domu tenistky, podivné rekognici a vousům bezvousého pachatele..
Čtěte Argumenty a Fakta
