Levice dostala volební výprask. Kolikátý už v pořadí? Pod 5 procent se propadla i KSČM. Že to hrozí na samém prahu 20. let, varoval jsem už dopisem delegátům X. sjezdu KSČM (duben 2018). Nabízel konkrétní náměty, jak tomu předejít.
Jen o pár hlasů prohrály už na IX. sjezdu (květen 2016). Dojde-li na vlastní slova, umí to potěšit. Debakly vlastní strany nadchnou jen masochistu.
Jsme partou generálního restartu, a ne sektou hesychastů. Změnu chce většina komunistů. Do výběru těch, kdo hlasují, však vstupují i jiné faktory. Někdy dokonce víc než v partajích, rozdávajících mraky trafik.
Ten cedník prosel i delegáty našeho XI. sjezdu. Z dubna byl přeložen na konec listopadu. Teď visí otazník i na tímto termínem. Střet pudu sebezáchovy – a slepoty umělé “jednoty” – to posouvá do bizarní polohy. Na samou hranu sebevraždy, spáchané v přímém přenosu.
Změna, která nás polije živou vodou
O změnu, která nás polije živou vodou, stojí spousta čestných a nezištných lidí. Do střetu o žezlo vyslali mne. Už dvakrát a teď potřetí. Náš společný cíl mám razit i v médiích. Tím víc mne bombarduje dopisů, mailů a telefonátů.
Od spousty komunistů i lidí z mnohem širšího prostředí. Baterky dobíjí všechny. Včetně těch od lidí, o něž jsme trestuhodně přišli. Ujišťují mne, že pokud to tentokrát neprohrajeme, budou nás volit znovu i celé jejich rodiny. Jiní se ani netají, že “komunisty nikdy nevolili”. Teď přesto slibují: “vezmete-li to do ruky, můžete s námi počítat”.
Ta vlna má však i rub. Ve změnu na půdě KSČM už nevěří ani spousta komunistů. I z jejich řad tak přibývá hlasů, souznějících zhruba takto: Přestaňte mařit čas a síly tam, kde to narazí i tentokrát!
Pusťte se do projektu, nezávislého na politických živnostnících! Dejte ho dohromady s dalšími skupinami a osobnostmi, jež umí nazvat věci pravým jménem a poprat se o nápravu.
Právě to se z politiky, zavřené ve zlaté parlamentní kleci, vytratilo už téměř úplně. Vláda, vedená ANO, dělá skutečně mnohé lépe než ty před ní.
Ve stínu sílících hrozeb
Ve stínu sílících hrozeb je však i to jen “běh naprázdno” (jako v románu o Kakánii od Roberta Musila). Kritika, jíž to neuniká, zní stále jen z politického hlediště. Od vzdělaných solitérů, co smí jen do nezávislých médií.
Ano, víme o sobě. Pojí nás korektní, férové vztahy. Navzdory životopisům zamlada. Čas od času dokážeme i spojit síly. Naposled třeba společným návrhem Nobelovy ceny míru pro Juliana Assange, jemuž za pravdu o válečných zločinech hrozí doživotní kriminál, ne-li elektrické křeslo.
Nově se začíná rodit i inventura, co vše naše země už měla – a tím víc jí to chybí teď. Ne z lásky ke zpětnému zrcátku, ale jako základ cestovní mapy, kudy z té pasti ven.
Smí zůstat jen další vizí? Co jí dá sílu politického faktoru? Strana či hnutí, založené na zelené louce? Uspěje už v příštích volbách? Takový Soros to zvládá levou zadní.
Vládne miliardám dolarů. Jsou ze kšeftů, generujících nulové hodnoty. Který z novotvarů, bujících v české politice, není z podobných inkubátorů? Kdo bude sponzorovat – skutečnou opozici proti shnilým poměrům?
“Omezená suverenita” je slabé slovo. Jsme cizím krmelcem a vazalem. O to víc prohrává i národní zájem. Tím širší je zázemí sebeobrany. Stanou se jejím parlamentním mluvčím – partaje řízené tu anglicky, tu německy? Má na to – “byznys projekt” domácího původu?
KSČM neváže ruce jedno ani druhé. Ano, nakupila trestuhodný dluh. Přišla o statisíce voličů i spoustu skalních příznivců. Vrávorá nad politickou propastí. I v politice se však počítá, co bude “den poté”, a ne jak si zchladit žáhu.
Má restart KSČM šanci?
Má restart KSČM stále reálnou šanci? Nebo je už jen planou iluzí? Ten spor se rozuzlí už brzy. V květnu tu budeme už rovných sto let. Z dnešní pasti nás vyvede jen trojí obrat:
Strana, co nemá skončit i před branami parlamentu, se už nesmí zašívat v závětří parlamentní rutiny. Musí se vrátit na hrot kritických nálad – radikálnější nabídkou, než od všech ostatních.
Propad důvěry zvrátí jen politika, která se neveze v cizím vlečňáku. Na vládu, závislou i na našich hlasech, musí znásobit opoziční tlak. Tak, jak to od nás čeká levicová i celá vlastenecká veřejnost
Kdo bude statisíce lidí, o něž jsme přišli, urážet jako “extremisty”, musí z kola ven. To na nás je vyrazit naproti i jim. Každému bez výjimky, s kým se poměry nemazlí – či hledá alternativu z jiných důvodů.
Dát tomu šanci už minulé sjezdy, jsme mnohem dál. Tím větší střet o to svedeme teď. Máme desetitisíce členů. Strukturu napříč celou zemí. A stále i solidní materiální zázemí, i když leckde chátrá. Smíme ty devizy odevzdat bez boje? To udělá jen cynik nebo bačkora.
Doba houstne a žádá pravý opak. Dát všemu, co rodí alternativní invence – ráži politické munice. Nabídnout opěrný bod celé opozici, jež není pátou kolonou. Aby se krok za krokem spojila ve většinový blok, ženoucí poskoky cizí moci na hrách.
Namydlené schody
Ta si to jen tak líbit nenechá. Schody nám může namydlit i tentokrát. Teprve pak nezbude, než přejít k “Plánu B”. Hodnota, přidaná marxismem, nesmí chybět ani v něm.
Krize je i o nové nákaze. Ta ovšem hrotí vše, co bylo na spadnutí už dřív. Z jiných a nepoměrně hlubších příčin. Tím přesněji je třeba jim rozumět. Zády k Marxovi je to bez šance.
V krizi je reprodukce kapitálu, který už nemá kam expandovat. Peněz, lačných zase jen “dělat peníze”, je víc než kdy dřív. Tím méně je zhodnotí peníze, jež platí svým “lidským zdrojům”.
Většina kapitálu se množí v “kasinu” finančního švindlu i zločinu. Zády k lidským potřebám, na cizí riziko i dluh. Světovou ekonomiku to mění v gigantickou “pyramidu”.
Hemží se odpadky “morálního hazardu”. Snědenými krámy a tisíci miliard, nekrytými už vůbec ničím. Pokud by “elity” přiznaly, kam to dopracovaly, musí se kajícně omluvit. Odevzdat moc a dezertovat na Seychely.
Dřív krize “řešily” i válečnou řeží. Jaderný ohňostroj by neminul ani je. A tak z Himalájí dluhů, s nimiž si neví rady, pletou oprátky na lidi, firmy i celé státy. Pokusným králíkem bylo Řecko. Cílem je masivní vyvlastnění – a kompletní privatizace státní moci. S přednostním právem predátorů, co místní řeči ani nerozumí.
Obojí hrozí i naší zemi – tím víc, jak málo je suverénní. A klade jiné nároky, než přechodná nákaza. Jít totiž opravdu “pouze” o ni, pak se lze právem omezit na kompenzace a kurzarbeity.
Až kalamita skončí, jsme zpět
Protože jen co kalamita skončí, jsme rázem zpátky – a výpadky nahradíme snadno a brzy. Jenže tam, kde jsme byli, se toho vrátí pramálo. Tím rychleji to chce nové zdroje – ekonomické bezpečnosti a obživy pro statisíce lidí, kteří o ni přijdou.
Nadělí nám je cizí kapitál? Za krize, jíž bude čelit i doma – a tím víc se hojit na nás? Dočkáme se jich od domácího kapitálu? Stagnuje-li jeho celkový výkon na úrovni poloviny 90. let? A z někdejších výrobních a komerčních vertikál, díky nimž jsme hráli extraligu svébytných hráčů světových trhů, nezůstal kámen na kameni?
Ekonomickou bezpečnost země – a uplatnění pro vyhozené z kola – je s to zajistit už jen stát. Zatím se k tomu nemá. Tím dřív se musí dostat pod tlak, opřený o širokou veřejnou podporu.
Kam až dosáhne na půdě parlamentu? Jen na diváckou galerii? Nebo do sálu, kde musí vláda reagovat hned a na kamery? O tom je střet o stranu, již neřídí cizí protektoři. Start na zelené louce bude mnohem trnitější.
Cesta k cíli – podstatně delší. Co nás má postavit před hotovou věc, hrozí mnohem dřív. Běhá z ní mráz už dnes.
