Volby do EU: Extremista, kam se podíváš. Vždyť ono už jich je, jářku většina! Stručná úvaha o marnosti a naději
Volby do Evropského parlamentu nebyly o pravici, nebo levici, ale o samotné podstatě této podivné organizace. Naplno ukázaly, o co tu jde: Ne o nějakou Evropu, ale o to, jestli Evropa poslouchá Německo. Neposlouchá. Kdyby psal Karel Čapek svou Válku s mloky dnes, nedal by mlokům do pazourů bajonety, ale razítka.
Asi by bylo dobré přestat předstírat, že by volby do Evropského parlamentu měly něco změnit. Že byly něčím jiným, než kamufláží, balónkem na odlákání pozornosti. Dar mocných lidu, zprostředkovaná iluze, že lid může něco změnit. Nemůže. Jediné co mu zbývá, je naděje, že by to snad šlo – jenže právě to je ta iluze.
V rámci této zvrhlé hry na “vůli lidu” je třeba říct, že je úplně jedno, že vlastenecké strany (vymezující se proti nadvládě Německa), zaznamenaly “landslide”, tedy ohromující vítězství národních sil napříč Evropou. Není náhoda, že v klíčových zemích jako Francie (Le Penová), Itálie (Salvini) a Velká, jářku, Británie (Farage), vyhráli “ultrapravicoví extrémisté”, tedy vlastenci, drtivým způsobem.
Tyto volby nebyly ani tak testem kvality mediální malty, jako spíše testem schopnosti médií dusit. Přetlak už je ale tak velký, že ono dušení nemohlo být dokonalé nikde. Takže pak šlo už jen o to, jak velký bude únik. Jestli jen zalapání po dechu, nebo prosté nadechnutí se.
V rámci možností: Jasnější NE (NEIN) vůči Evropské unii snad ani nemohlo zaznít. Přesto tu máme interpretaci, kterou omílají nejen nadnárodně vlastněná hlavní média (mainstream), ale také svobodná (alternativní) média: Že to byla plichta. Nebyla. Byl to – “landslide”.
Našinec se možná ptá: “A co je na tom špatného, poslouchat Německo?” Odpověď zní: “Nic. Vždycky to tak bylo.”
V nadnárodní rovině jde samozřejmě o víc, než dílčí europůtky o velikost frakcí s podivnými zkratkami, které lze v lepším případě znázornit graficky a barevně ve formě teček v půlkruhu – ale i to je chabé.
V nadnárodní rovině (něco jako půda, která je větší, než celý dům) jde o to, že záporné postavy této hry – tedy například Merkelová, Macron, nebo malý československý Babiš – jsou tu jen dočasně a brzy budou nahrazeny jinými, stejně dočasnými. Že jsou tu generace, které přicházejí a odcházejí a s nimi jejich paměť a co zbyde na záznamu, je podrobeno výběru a tedy interpretaci.
Samozřejmě, že není naděje. Pořád ale ještě zbývá kamufláž.
