USA zablokovaly prohlášení Rady bezpečnosti OSN o dohodě mezi Ruskem a Tureckem v otázce výbušné situace v Sýrii. Právě turecká agrese v Sýrii je příčinou uprchlické vlny, která nyní hrozí zaplavit Evropu.
Proč? Jaký ze zájem USA, aby byla Evropa po několik příštích generací ochromena přívalem migrantů a z toho plynoucích potíží všeho druhu?
Tady je odpověď v 10 vteřinách:
“Fuck the EU”. To je klíčové sdělení tajně nahraného rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí Victorií Nulandovou (za prezidenta Obamy) a velvyslancem USA na Ukrajině Geoffreyem Pyattem z února 2014. Týká se situace na “pomajdanové” Ukrajině, ale plně vystihuje i současnou situaci.
USA: Chceme slabou Evropu
Je zájmu USA, aby byla Evropská unie co nejvíce oslabena. USA tento německý projekt neuznávají a opakovaně prohlásily, že budou jednat vždy jen s jednotlivými státy. Nikdy ne s Evropskou unií jako celkem.
USA se chovají jako zhrzená žena před rozvodem. Obviňuje, piští, intrikuje – a nakonec dosáhne svého. A když pak náhodou vyjde pravda najevo, je už většinou pozdě.
Politika USA má dvě tváře. Jedna má tvář prezidenta, ta druhá tvář nemá, pouze jméno: Deep State. Hluboký stát, který žije svým životem a řídí se vlastními pravidly a zájmy – nehledě na to, kdo je právě prezidentem.
Uprchlická vlna: Byl to záměr?
Na začátku uprchlické vlny je tzv. Arabské jako, tedy série barevných revolucí v arabském světě, řízených Spojenými státy (od roku 2010). Prezident Obama (ve funkci od roku 2009) tehdy vlastně dokončil to, co začal jeho předchůdce Bush. Primárním cílem byla ropa (Lýbie a další) a prodej zbraní do rozvrácených zemí.
Těžko říct, zda byla uprchlická vlna také prvotním záměrem, zda konstruktéři reality už tehdy skutečně zamýšleli oslabení Evropy, nebo to byl vedlejší produkt, jehož hodnota se ve vztahu “USA a zbytek světa” vynořila až později.
Merkelová pod krkem
“Pokusy Německa vytvořit multikulturní společnost naprosto selhaly”, prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2010 v reakci na nezvladatelnou situaci s tehdy ještě většinou tureckými přistěhovalci.
“V Německu, kde žijí čtyři miliony muslimů, se neosvědčila strategie, že když se lidem z různých kulturních prostředí umožní žít vedle sebe, budou se integrovat,” řekla tehdy Merkelová čtyři roky předtím, než to celé začalo.
První vlna Arabského jara vyvrcholila vraždou lybijského vůdce Kaddáfího v říjnu 2011, když z mnoha fungujících států zůstaly po “vývozu demokracie made in USA” jen otevřené rány. Hlavním bojištěm se stala Sýrie, když USA dodávaly zbraně všem válčícím stranám, zřejmě i cvičily teroristy a kradly ropu.
Z postižených oblastí se stal “Papinův hrnec” migrantů. Uprchlíci, ekonomičtí migranti, či možná vojáci islámu začali proudit do Evropy a hlavně do Německa po tisících. Už tehdy bylo jasné, že tohle se zvládnout nedá.
A tehdy se stalo něco neuvěřitelného.
“Němci by měli být pyšní, že že drtivá většina migrantů z Blízkého východu a Afriky chce do Německa. Pomoci by měly všechny země Evropské unie,” uvedla kancléřka Merkelová v roce 2014.
Multikulturní transgender kotel s příchutí čehosi zeleného
Za klíčový moment lze považovat novoroční projev kancléřky Merkelové 31. 12. 2015 s arabskými (a anglickými) titulky a její pověstná věta “My to zvládneme! (Wir schaffen das!)“
Co přimělo již v roce 2014 kancléřku Merkelovou změnit názor, který jasně vyslovila v roce 2010 – že “Integrace selhala?”
Co ji přimělo Německo “dobrovolně” odevzdat Evropu muslimům?
Proč se má fungující, výkonná Evropa změnit v multikulturní transgender kotel s příchutí čehosi zeleného? V jakousi kaši jediné pravdy, která chutná jako převařená rýže?
Opravdu je to jen proto, že se Německo cítí být vyvolené vládnout?
Cui bono vystydlý Eintopf?
Z nedostatku informací je třeba se spokojit s hledáním odpovědi na otázku Cui bono, tedy “Komu to prospělo?”.
Odpovědí je, že jediný, kdo má z toho marasmu prospěch, jsou Spojené státy. Jenže i tady se vnucuje pochybnost – že se něco nepovedlo.
Zdá se, že vše bylo nastaveno jinak. Že nejde ani tak o revoluci multikulturalismu, jako spíše revoluci genderovou, rozuměj feminní, tedy revoluci žen. Amerických žen. Některých.
Původně to zřejmě bylo nastaveno tak, že prezidentem Spojených států nebude Donald Trump, ale “Creepy” Hillary Clintonová, což se nepodařilo, protože se tomu postavili do cesty ti zatracení voliči.
Fuck the Democracy.
Zatímco USA už jsou dávno jinde, Evropa pod diktátem Německa dál přežvykuje vystydlý Eintopf a marně se snaží to polknout. Ty kroky jsou nevratné, Německo se pokusilo o III. světovou – tentokrát beze zbraní, jen razítky a penězi – a opět selhalo.
Což ovšem neznamená, že to vzdá. Nevzdá.
Kupředu do hořkého konce.
Drang nach Osten, Drang nach Deutschland, tam a nebo zpátky, výsledek je stejný. Už to tak vypadá, že Německo není spása Evropy, ale spíše hrozba. Leda že by…
Pupeční šňůra Německo – Rusko
Česká republika má tu smůlu, že leží v pásmu mezi Německem a Ruskem. Proto se stalo objektem zájmu konstruktérů barevných revolucí “made in USA”. Protože to je přesně to, co si USA nepřeje, aby se spojila německá preciznost s ruskými zdroji. Aby vzniklo to, čemu se říká “silný soupeř”.
Proto tolik povyku kvůli projektu Nord Stream II – což je potrubí, vinoucí se Evropskými moři jako pupeční šňůra mezi dvěma mocnostmi, jejichž spojení je to jediné, co dává smysl.
To proto teď hodily Spojené státy vidle do rusko – tureckého “míru” v Sýrii, který by mohl znamenat “umoudření” Erdogana.
To proto.
