Akce “Smrt studenta Šmída” překlopila v roce 1989 skomírající knedlíkové nepokoje v revoluci. Verze “Šmíd” přitom podle našeho pátrání byla improvizací StB, která se vymkla. Původně měla zemřít studenta podle scénáře amerických tajných služeb.
Klíčové foto: student Šmíd (agent Žifčák), ležící podle scénáře StB (tajná služba Komunistů) na Národní třídě večer 17. 11. 1989.
Fiktivní smrt studenta znamenala zásadní zlom, kdy události dostaly “turbo”. Jinak by se to vleklo možná ještě měsíce a kdo ví, jak by to dopadlo, zřejmě u piva nebo u televize.
Datum 17. listopadu (50. výročí protiněmeckého vystoupení studentů v roce 1939) bylo ideální. Navíc pár dní před tím, 9. listopadu, padla Berlínská zeď. Lepší příležitost už dlouho nebude.
Tajné služby měly v davu stovky agentů, ale akce s “mrtvolou” nešla podle plánu. V zájmu režimu bylo demonstraci rozehnat, ne aby po ní zůstávala na chodníku bezvládná těla.
Byly však zachyceny zprávy, že “nepřátelské síly” chystají provokace tohoto typu. Akce StB s agentem, který předstíral, že je mrtvý student, byla výrazem bezradnosti: “Než nějakou cizí mrtvolu, raději dodáme svou vlastní.”
Režisér Igor Chaun po natáčení dokumentu “Mrtvý student, který se nikdy nenarodil” uvedl v České televizi, že podle nejméně tří zdrojů bylo ve hře několik variant s “mrtvolami na Národní”.
Mlátička na poslední chvíli
Je 17. listopad 1989. Čas 21:30. Policie uvolnila obklíčení, demonstrace skončila, v podloubí dohořívají svíčky. Účastníci rozehnáni. Po Národní třídě se potulují poslední hloučky. Takže nic a za rok na shledanou?
Na scéně se objevují tzv. Červené barety a začnou – zcela nadbytečně – mlátit poslední účastníky demonstrace dlouhými bílými obušky. Jejich předimenzovaná akce jako by byla posledním pokusem “vyrobit mrtvolu”.
Zásah je nestandardní. Obvyklá praxe byla, že demonstranty rozháněli, ale v tomto případě je zcela opačně natlačili do jednoho úzkého prostoru. Začali mlátit demonstranty tak, jak to popsal Uhl ve svém příspěvku: Postupně, v podloubí a v přesile.
Jeden z hloučku, kadeřavý student, dostane obuškem do hlavy a zůstane ležet na zemi. Vedle sebe má tašku v barvách trikolóry, která byla příčinou fámy, že “mrtvý student byl přikrytý vlajkou”. Jeho dalšímu osudu se budeme věnovat záhy.
Měla být mrtvá studentka?
Podle očité svědkyně Jany Matějkové, která onoho studenta doprovázela, přijely na místo k podloubí postupně dvě sanitky: První sanitka značky Mercedes pro jakousi demonstrantku z Chicaga. Student se prý “do první sanitky nevešel”.
Další osud americké demonstrantky je neznámý. V témže okamžiku tedy leželi u podloubí dva lidé, a to cca 15 minut.
Dostala tajná služba echo, že američtí konstruktéři barevných revolucí chystají “mrtvolu”? Mnohé tomu nasvědčuje, stejně jako to, že akce “student Šmíd” byla akce StB dostat “mrtvolu” pod svoji kontrolu.
Kolik bylo tehdy v Praze Američanek (americká vlna nastala až po převratu cca od roku 1990)? A kolik sanitek značky Mercedes? Tato linka potvrzuje verzi, že původní plán mohl být jiný. Měla být onou “nutnou mrtvolou” demonstrantka z Chicaga?
Informace a citace Matějkové o “americké sanitce” je uvedena v respektované knize “Česká cesta ke svobodě” (Petr M. Husák). Sama Matějková to později popřela.
Jana Matějková, svědkyně
Každopádně: Máme, co jsme chtěli. Student leží na zemi, odváží ho “česká” sanitka – takže musí být mrtvý. Na scénu vstupuje dívka (23) jménem Drahomíra Dražská. Ta to prý viděla na vlastní oči. V boční ulici potkává dívku, které se svěří.
Drahomíra svědčí za peníze?
Drahomíra Dražská je klíčem k záhadě. Víme, že brala drogy, pracuje jako vrátná ve studentských kolejích, též pracovala v telefonní ústředně a pro ministerstvo vnitra (tuto pro celý příběh zásadní informaci přinesl Česká rozhlas). Především zaměstnání vrátné na studentských kolejích je podivné a působí dojmem mlhy, podle jiných zdrojů byla napojena na sovětské tajné služby.
Dívka, kterou Drahomíra (také potlučená) potkává v boční ulici, se jmenuje Miroslava Litomiská. Je disidentka, dcera někdejšího mluvčího Charty 77. Za si vyslechne historku a vymění si s Dražskou telefonní čísla.
Tak nám tu krátce před půlnocí 17. listopadu vzniká mostík mezi ministerstvem vnitra a disentem. Pojďme po něm dál.
Přichází kněz s diktafonem
Do hry vstupuje třetí postava: Disident a farář Petr P. Payne. Ten se spolu s disidentkou Litomiskou následujícího dne ráno vydá za svědkyní Drahomírou, která jim vypráví o strašlivé smrti studenta na Národní.
Payne si údajně nahrál její výpověď na diktafon, který měl slabé baterky a nahrávku mu později někdo ukradl z fary.
Téhož dne jedou všichni tři za disidentem Petrem Uhlem, který pracuje pro rádio Svobodná Evropa. Ten už na ně čeká doma a manželkou a skupinou disidentů. Jsou poněkud v rozpacích, jediná svědkyně je v rauši, pořád mění výpověď, někdy už neví nic a jindy zas popisuje neuvěřitelné detaily.
Petr Payne k tomu říká: “Dražská brala drogy, to byl také důvod, proč sedmnáctého večer odmítla hospitalizaci.” Tato věta (pro časopis Týden) vypovídá mnohé. Payne nejen věděl, že je Dražská pod vlivem drog, ale i to, že je i dříve brala. Takže se zřejmě znali.
Když hučí jako v Uhle
Petr Uhl ještě téhož dne (18.listopadu) oznamuje do rádia Svobodná Evropa naprosto neuvěřitelnou fabulaci, která stojí a padá s výpovědí popletené feťačky. Uhl v ní popisuje, jak parašutisté v přítmí podloubí dupou neexistujícímu studentovi do obličeje až je k nepoznání a mimo jiné si vymyslí i jeho datum narození a fiktivní rozhovor s jeho rodiči.
“Dnes bylo ve večerních hodinách potvrzeno, že 17. listopadu 1989 mezi 21. a 22. hodinou byl při manifestaci na Národní třídě ubit student matematicko – fyzikální fakulty Martin Šmíd. Očitá svědkyně, který zná Martina Šmída od dětství a která s ním na manifestaci přišla, vypověděla, po 21. hodině obklíčili parašutisté v červených baretech manifestující před jazykovou školou a bili je pendreky.”
“Jeden z nich vybíral z obklíčené skupiny zřejmě náhodně jednotlivé studenty, které parašutisté vždy odvlekli do podloubí rohového domu na křižovatce rohové domu na křižovatce Národní třídy a Mikulandské ulice. Zde, v přítmí a částečně ve skrytu za masivními sloupy tohoto podloubí své oběti bili. V podloubí nebyli žádní manifestující, pouze parašutisté, kteří bili, vždy několik na jednoho vybrané jednotlivce.”
“Svědkyně vypověděla, že viděla, jak několik parašutistů bije Martina Šmída pendreky, až upadl na zem. Tam do něj kopali těžkými botami a dupali po něm, takže jeho obličej byl k nepoznání. Svědkyně se snažila přispěchat na pomoc, avšak sama byla napadena pendrekem a kopnuta do břicha. Stav Martina Šmída vzbuzoval nejhorší podezření, které bylo u svědkyně posíleno výrokem jednoho z parašutistů: “Už je hotovej”.
“Svědkyně sama vyhledala pomoc v jedné pražské nemocnici, kde lékař nařídil hospitalizaci. Přesto však nemocnici opustila a spojila se s rodiči Martina Šmída. Dozvěděla se od nich dnes ráno, že v ranních hodinách je v bytě navštívili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří jim oznámili, že jejich syn bohužel umřel po zásahu během nepovolené demonstrace, již se účastnil. Martinu Šmídovi bylo 7. listopadu 20 let.”
Nutno dodat, že se později, když už byl účel splněn, Uhl za svou zprávu veřejně omluvil.
Mrtvý student Uhlova žena se znali
Kdo byl student, kterého odvezla sanitka z Národní třídy? Ano, nebyl to žádný student, ale tajný agent Státní bezpečnosti Ludvík Žifčák (29). Na Národní třídě byl v “první lajně” v doprovodu dívky jménem Jana Matějková (to je ta, co vypověděla o sanitce značky Mercedes, která odvezla z Národní třídy tajemnou demonstrantku z Chicaga).
Žifčák měl jasné instrukce. Jednou rukou chrastil klíči a druhou si všechno zapisoval.
Pak dostal pendrekem do ruky a později do hlavy. Podle všeho nešlo o žádné “jako”, ozbrojenci nevěděli, že mlátí agenta. Po ráně do hlavy zůstal ležet na zemi. Sanitka ho odvezla do nedaleké nemocnice Na Františku, ale domů odešel po svých. Záhy pojal plán, že si otevře hospodu.
Na disidenty byl Žifčák nasazen jako “nováček” zjara roku 89 a jeho prvním krokem bylo, že se seznámil s manželkou Petra Uhla paní Annou Šabatovou (nyní veřejná ochránkyně práv). O jak těsnou vazbu šlo, nevíme.
Kruh se uzavřel.
Nebyl to tehdejší režim, kdo vedl otěže tehdejších událostí.
Opravdu se zdráháme uvěřit, že by to ze všech těch tisíců demonstrantů náhodou nejvíc odnesl právě agent StB – a posloužil tak “revoluci” víc, než mnohý disident.
Sehrál Žifčák 17. listopadu roli užitečného idiota a pak si vymyslel, že to bylo domluvené? Podle všeho ne – měl být odpovědí StB na množící se indicie, že se chystá akce “mrtvola na Národní”. Tedy: Než abychom tu měli nějakou cizí mrtvolu, to radši dodáme vlastní. Žifčák tvrdí, že mdlobu jen hrál.
Dobrá zpráva na závěr: Agent Žifčák si svou vysněnou hospodu skutečně otevřel, ba co víc – má na Bruntálsku s hospodou i hotel.
