Mrtví na demonstraci milion chvilek? Tajný plán na příště? Bývalý ministr se obává nejhoršího. Po akci odstřelovačů 105 mrtvých na Majdanu, na Slovensku stačila jen jedna nesouvisející vražda
Takhle nějak to vypadalo při Majdanu na střechách budov naproti hotelu Ukrajina. Takhle nějak to taky vypadalo ve městě Dará na syrsko-jordánských hranicích, před vypuknutím povstání proti Asadovi.
Demonstrace Milion chvilek jsou počinem, který se podle analytiků mechanismu fungování demonstrací nemine účinkem pouze tehdy, bude – li do příběhu implantován dramatický prvek. Jinak – vyšumí.
Jsme uprostřed revoluce – nejen té u nás, v malém Česku. Jde o všechno – a proto je také všechno možné. Pozorovatelé se obávají, že by mohl být uměle vytvořen prvek násilí (byť třeba zvenčí) – a to tak, aby “za to mohl Babiš”.
Řízené protivládní demonstrace typu Milion chvilek demokracie mají z různých zemích různý efekt, jiný v Česku, jiný na Slovensku, jiný na Ukrajině. Proto i jejich průběh musí být různý. Úspěch řízených revolucí v podstatě závisí jen na míře tvrdosti – a načasování.
Přesvědčovat účastníky demonstrací o “úplné pitomosti” Milionu chvilek nemá smysl. To je jako přesvědčovat lumíky, že jdou špatně.
Na Slovensku a Ukrajině (a mnoha dalších zemích) vedly organizované nepokoje k pádu vlády mimo demokratické volby, u nás jsou k němu směřovány. Revoluce tohoto typu přitom napadají samu podstatu demokracie – kterou se přitom samozřejmě ohánějí a mají ji dokonce v názvu.
Bývalý disident, signatář charty 77 a ministr Zemanovy vlády, diplomat Jaroslav Bašta k tomu říká. “Pokud se revoluce tohoto typu míjí účinkem, tedy nedosahuje kýženého cíle, bývá do ní implantován prvek násilí. V případě demonstrací Milion chvilek se to může zdát nereálné. Skutečností se to však může stát ve chvíli, kdy někoho, kdo stojí za těmito demonstracemi, napadne, že by to šlo.”
Nadnárodní elity už dávno přišly na to, jak obejít demokratické volby, pokud se jim pomocí médií nepodaří ovlivnit už volby samotné. K revolucím tohoto typu dochází tehdy, pokud je dav již otupělý proti tlaku médií a nebo – a to je ta horší varianta, začne samostatně přemýšlet.
Nyní jsme ve fázi, kdy skupiny a hnutí, označované jako “extremistické”, “krajní” nebo “ultra” a podobně, se sami stávají většinovými, nebo alespoň významnými. Etapa, kdy je jasné, že mediální masáž nestačí. Tehdy nastává chvíle, kdy si konstruktéři revolucí vyhrnou rukávy, a jdou – jak se říká – “na to”.
Samozřejmě – jde jen o peníze. V našem případě o miliardové majetky šlechtických rodů (Benešovy dekrety), zakázky na dostavbu jaderné elektrárny Temelín, nákup amerických zbraní (tanky, stíhačky, rakety) proti neexistujícímu nepříteli, výstavba sítě 5G, celkové ovládnutí zemí na západ od ruských hranic atd.
Nejen po zkušenostech ze Slovenska a Ukrajiny je zřejmé, že pojem “demokracie” ve smyslu “vlády lidu” je už dávno vyprázdněný. Lid má pocit, že vládne, ale ve skutečnosti dělá přesně to, co se po něm chce. Základní pojmy “dobro” a “zlo” zde ztrácejí svůj původní smysl, který je nahrazen implantovaným obsahem.
Propagandou nezatížená část veřejnosti si často klade otázku, kam to povede, jaké bude vyústění organizovaných protestů tzv. Milion chvilek. Často se objevuje názor, že jsou tak pitomé, že prostě časem vyšumí.
“Vyšumění” hrozilo například barevné revoluci na Ukrajině. Zlomový moment nastal po úmorných několikaměsíčních demonstracích na náměstí Nezávislosti (Majdan) ve chvíli, kdy skupina maskovaných odstřelovačů začala z úkrytů pálit do lidí. Následoval chaos, při kterém 20. února 2014 zemřelo 105 lidí včetně 13 policistů. Bylo “hotovo” během několika minut.
Dodnes není jasné, kdo byli tito odstřelovači, díky jejichž akci došlo na Ukrajině ke změně režimu, respektivě – kdo je najal. Jsou dvě základní varianty. Podle první šlo o vojáky z ukrajinské policejní elitní jednotky Berkut, která se vymkla z kontroly (byl vydán jasný příkaz nestřílet).
Podle druhé teorie stály za střelbou nadnárodní elity (tedy jejich prodloužené prsty). Jaké elity? K tomu snad jen tolik, že Spojené státy měly v době nepokojů a před nimi v Kyjevě desítky “poradců” (jak vyplynulo během prezidentských voleb v USA, a to z obou stran, jak od republikánů, tak od demokratů). Motiv USA k organizování převratu na Ukrajině je celkem nasnadě: Oslabit Rusko.
Na Slovensku se to roku 2018 povedlo bez násilí. Na základě záminky neexistující (dosud nepodložené) vazby vraždy mileneckého páru ve vesnici u Maďarska, byla vytvořena vazba na italskou mafii a vládu. O této groteskní konstrukci se podařilo pomocí médií přesvědčit veřejnost (roznětkou je tu slovo “mafie”) a premiér Fico odstoupil – možná v obavě před hrozícím násilím.
U nás se zatím “povedla” jen první fáze, kdy se podařilo díky vlivu médií (Česká televize, Bakalovo impérium atd.), sociálních sítí a momentu generační výměny vytvořit náladu, které zplodila masové demonstrace. Tady to zatím končí. Premiér neodstoupí, prezident neodstoupí, zrušení Benešových dekretů nebude, dostavba Temelína pro USA nebude, zbraně Lockheed Martin nevíme, naopak zřejmě bude čínská 5G.
A co hůř: Pokud se nic mimořádného nestane, tak ve volbách na podzim 2021 opět zvítězí Babišovo ANO se ziskem kolem 30 procent, možná uspěje i nové zatím “nepokryté” uskupení Trikolóra (Klaus ml.) a tzv. tradiční (tedy tvárné) strany budou chřadnout dál a možná uchřadnou docela.
Tohle rozhodně není situace “za ty prachy”, které už byly vloženy na vytvoření revoluční nálady a organizaci demonstrací (odhadem cca 100 milionů od podzimu 2018).
Aby mohla být akce úspěšná a plán klapnul, musí být do systému vložen nový, přelomový prvek. Něco jako roznětka. Stačilo by možná ve správnou chvíli oprášit tzv. Šmídův efekt, tedy případ neexistujícího studenta Šmída během demonstrací v roce 1989, kdy se Prahou roznesla smyšlená zpráva u mrtvém studentovi…
V tomto případě to ale stačit nebude. Společnost je polarizovaná jako nikdy předtím (“dobrá práce”) a všechno je prošpikováno sociálními sítěmi tak, že bez fotky není realita. Takže to musí to realita. Ty děje se musí stát, nebo se musí stát aspoň něco, co by bylo vhodné pro patřičný mediální výklad. Stačí okamžik, momentka, symbol stejně srozumitelný, ale mnohem emocionálně silnější, než je čapí hnízdo. To je jen směšné.
Pro vytvoření takové reality stačí jedna fotka.
Bude třeba nastavit situaci tak, aby došlo k násilí a mohl za to Babiš. Návodů jak nato nabízí historie několik a jsou velmi jednoduché. Naposledy například poškozené a spektakulárně dýmající tankery v zálivu, které údajně napadl Írák, ale ve skutečnosti je poškodila “bažina” USA, aby měla záminku k rychlému útoku.
V případě demonstrací Milion chvilek to za současné situace půjde “nastavit” jen těžko i proto, že je ministr vnitra nebožák ze sociální demokracie. Mnohem vhodnější by bylo, kdyby byl v onu”správnou chvíli” ministrem vnitra někdo z Babišova hnutí ANO, nebo ještě lépe – aby spadalo ministerstvo vnitra přímo pod Babiše. Do podzimu se může semlít věcí…
Přes prázdniny mají “naštvaní” demonstranti pauzičku, je třeba se trochu opálit, tak vše směřuje k 16. listopadu 2019. Klíčová demonstrace se bude konat na Letné v předvečer 17. listopadu, tedy den před 30. výročím Velké sametové revoluce.
Pokud má tedy dojít na “dramatický prvek”, odehraje se právě v toto datum, tedy 16. listopadu 2019. Jaký bude? Vzhledem k nebývale zaktivovaným ženám, a především pak ženám – matkám, které berou na demonstrace své děti pomalované fixou hesly na nahá těla, nebo jen s transparenty, vybízejícími ke spravedlivé justici, lze očekávat výpad právě tudy.
Znovu ale připomeňme, jak důležité je načasování. Na Ukrajině začaly protesty na podzim 2013, tedy krátce po polovině volebního období. Prezident Viktor Janukovyč předtím zvítězil v řádných a mezinárodně kontrolovaných volbách v roce 2010, řádně volby měly být v roce 2015. Dva roky před volbami? Nejvyšší čas? Ještě aby tak byl demokraticky zvolen znovu!
Tehdy ovšem byli konstruktéři revolucí nabuzení úspěchem tzv. Arabského jara, kdy došlo ke krvavým převratům v takřka deseti arabských zemích. Ukrajina není Česko a ony “smějící se bestie” mají, zdá se, smysl pro humor.
Na Slovensku 2018 se řízená revoluce odehrála uprostřed volebního období – po volbách v roce 2016, kde získala strana SMER prezidenta Fica 28 %, tedy zhruba tolik, kolik má Babiš. Virtuální příběh o zavražděném novináři měl za důsledek úspěch bezejmenné aktivistky Čaputové v prezidentských volbách. U nás budeme 16. listopadu 2016 takřka přesně uprostřed volebního období.
A právě to by mohla být slabina nadnárodních organizátorů nad Miliony chvilek (kde je synergie více subjektů, které spojuje odpor ke dvěma mužům, ale s různými zájmy). Slabina spočívající v představě, že Čaputová je model.
Mylná představa, že prostě prostě stačí implantovat model “aktivistky z lidu” na české poměry, dát průchod kreativitě organizátorů a demonstrantů a že se o zbytek postará Česká televize a na ní ideologicky napojená média.
To by byla mejlka. A doufejme, že k ní dojde.
Že to vyšumí dřív, než si toho organizátoři všimnou. Za těchto okolností by premiér Babiš získal to, co potřebuje nejvíc: čas.
Mnohé napoví nové složení vedení Evropské unie (v jejímž parlamentu po evropských volbách posílil vliv variant Zelených, které jsou verzemi českých Pirátů). To může dodat munici – tedy papír s razítkem (tentokrát již platný), že Babišovy firmy podváděly při získávání evropských dotací. To by pak mohlo Babiše donutit přehodnotit situaci – aby nepřišel o miliardy.
Upozornění: Článek může obsahovat prvky nadsázky a politické satiry
